Úvod

Porod je zásadním momentem v životě ženy, který by měl probíhat s respektem k její důstojnosti a právům. Bohužel se lze stále ještě setkat s jednáním zdravotníků, které můžeme označit za porodnické násilí. Porodnické násilí představuje systémové institucionální násilí. To znamená, že se jej dopouští zdravotnický personál nikoli z vlastní pohnutky ublížit, ale mnohdy nevědomě, pod vlivem systému, ve kterém je vzdělán, a který toto nežádoucí chování považuje za normální. Zdravotníci pracující v institucích jsou pak ovlivněni jak systémem, tak uspořádáním daného oddělení a pokyny vedoucích pracovníků, metodikami vypracovanými jimi nebo odbornými společnostmi. Porodnické násilí  zahrnuje například nevyžádané provádění lékařských úkonů bez informovaného souhlasu, necitlivou komunikaci, ponižování, ale i ignorování potřeb ženy či zlehčování její bolesti¹. Nutno zdůraznit, že porodnické násilí často zanechává dlouhodobé psychické a fyzické následky.²

Stížnostní mechanismus může být pro ženy a jejich rodiny možností, jak dosáhnout uznání pochybení a spravedlnosti. Realita však často přináší další překážky. Namísto podpory a ochrany práv se ženy mohou setkat se sekundární viktimizací. 

Tento termín označuje další újmu, která vzniká necitlivým nebo neadekvátním přístupem institucí, jako jsou zdravotnická zařízení, krajské úřady či soudy.³ Institucionální sekundární viktimizace zahrnuje mimo jiné zlehčování prožitků obětí, nevhodný a příliš formální přístup, dlouhá řízení nebo dokonce obviňování samotné oběti. Takové jednání prohlubuje trauma, narušuje důvěru v systém a často vede k pocitu bezmoci.

Cílem tohoto článku je alespoň stručně prostřednictvím českých kazuistik ukázat, jak sekundární viktimizace vzniká v procesu stížností u poskytovatelů zdravotní péče a krajských úřadů.

Jak funguje stížnostní mechanismus
Stížnostní proces ve zdravotnictví je jedním z klíčových mimosoudních mechanismů, kterým mohou pacienti a jejich blízcí upozornit na nesprávné jednání zdravotnických zařízení nebo zdravotnických pracovníků. Tento proces je upraven zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který stanovuje práva pacientů a povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb.⁴ 

Pacient, který se cítí poškozen, má více možností, v článku se však zaměřuji na stížnost na postup poskytovatele zdravotních služeb. Proces probíhá následovně:

1. Podání stížnosti přímo poskytovateli zdravotních služeb
   Stížnost se obvykle podává písemně a měla by být adresována vedení zdravotnického zařízení (řediteli nebo vedoucímu pracovníkovi). Poskytovatel má povinnost stížnost vyřídit v zákonné lhůtě 30 dnů, kterou může v odůvodněných případech prodloužit o dalších 30 dnů.
2. Podání stížnosti krajskému úřadu
   Pokud není pacient spokojen s reakcí poskytovatele zdravotních služeb, může se následně obrátit na krajský úřad, který vykonává dohled nad zdravotnickými zařízeními. Krajský úřad má zákonem stanovené lhůty pro vyřízení stížnosti podle její složitosti:
   • 30 dnů ode dne obdržení stížnosti,
   • 90 dnů, pokud je třeba ustavit nezávislého odborníka,
   • 120 dnů, pokud je třeba ustavit nezávislou odbornou komisi^.5

Tyto lhůty mohou být podle zákona prodlouženy – o dalších 30 dnů u jednoduchých stížností a o dalších 60 dnů u případů, kde rozhoduje odborník nebo komise.⁶ V praxi však dochází k významným průtahům (u některých stížností jsme se v organizaci Liga lidských práv setkali s čekáním delším než 8 měsíců, než bylo doručeno rozhodnutí). Dlouhé čekání bez jasného výsledku podkopává důvěru v efektivní a spravedlivé vyřizování stížností.

Nedostatky stížnostního procesu

Na základě zkušeností z praxe můžeme definovat několik nedostatků stížnostního procesu:

• Dlouhá doba rozhodování na úrovni krajských úřadů negativně působí na psychiku stěžovatelek.
• Formální přístup, necitlivá komunikace a zlehčování zážitků, kdy jsou stížnosti často bagatelizovány.
• Paternalistické rozhodování a zpochybňování věrohodnosti stěžovatelek, které není v souladu se současným právem.
• Nedostatek systémových změn, protože i důvodné stížnosti nevedou vždy k reálným opatřením, která by zabránila opakování podobných situací, a pokud vedou k nějakým opatřením, tak jen v konkrétním zdravotnickém zařízení.

Sekundární viktimizace ve stížnostním procesu
Stížnostní proces je pro mnoho žen, které zažily porodnické násilí, důležitým krokem k hledání spravedlnosti a uznání jejich prožitků. Místo toho se však často setkávají s reakcemi, které jejich trauma dále prohlubují. Sekundární viktimizace zde vzniká necitlivým nebo neadekvátním přístupem institucí, což ilustrují níže popisované příklady. Případy pocházejí z archivu nevládní organizace Liga lidských práv. 

Zlehčování zážitků a odmítání odpovědnosti
Jedním z častých projevů sekundární viktimizace je zlehčování zážitků žen, kdy zdravotnická zařízení nebo úřady odmítají uznat vážnost situace. Například v reakci krajského úřadu na stížnost týkající se neumožnění bondingu bylo uvedeno:
“Krajský úřad klasifikuje Vaši stížnost v otázce neumožnění bondingu jako částečně důvodnou. Na straně jedné odborný znalec usoudil na základě zdravotnické dokumentace, že bylo možné umožnit bonding ve chvíli, kdy se stav novorozence stabilizoval. Správní orgán má však v této souvislosti za to, že lékaři poskytovatele jednali z opatrnosti, a to ve snaze předejít případným komplikacím a ohrožení zdraví dítěte, a nelze v tom spatřovat úmysl nevyhovět Vašemu porodnímu přání.”

Přestože krajský úřad uznává, že bonding mohl být umožněn, zároveň obhajuje rozhodnutí lékařů jako „opatrnost“ a potvrzuje tím jeho správnost. Ženě implicitně sděluje, že její porodní přání nemají stejnou váhu jako rozhodnutí lékařů. Taková argumentace zážitek ženy bagatelizuje a nepřímo jí přisuzuje nepochopení situace. Kombinace „částečné důvodnosti“ a absence jakékoli systémové odpovědnosti je typickým projevem sekundární viktimizace, která oběť neuklidní, ale spíše prohloubí pocit nespravedlnosti.

Absence odbornosti ve znaleckých posudcích
Dalším problémem je nedostatečná odbornost znaleckých posudků, které často postrádají vědecké citace a zakládají se pouze na názoru znalce, který je často paternalistický, zatížený předsudky a stereotypy.⁷

Jeden z posudků například tvrdil:
„Neexistuje jediná studie, která by potvrzovala negativní vliv separace dítěte po dobu několika hodin poté, co proběhl standardní kontakt s rodiči bezprostředně po porodu (tzn. standardní postupy současné doporučované vývojové péče) a následně bylo dítě krátkodobě (v řádu jednotek hodin) ošetřováno samostatně.”

Toto tvrzení zcela ignoruje moderní poznatky o významu kontinuálního kontaktu mezi matkou a dítětem.⁸

Zpochybňování prožitků žen
V některých případech zdravotnické instituce přímo zpochybňují věrohodnost žen. Například reakce na stížnost týkající se provedení Hamiltonova hmatu bez informovaného souhlasu zněla:
„Ve stížnosti uvádíte, že pacientce byl proveden Hamiltonův hmat a že o tom není záznam v její zdravotnické dokumentaci. Toto musím odmítnout. Klient provádí Hamiltonův hmat pouze po předchozí domluvě s pacientkami a vždy je o tom záznam v jejich zdravotnické dokumentaci. Pokud tam tento uveden není, nebyl vaší pacientce proveden. Je tedy možné, že si pacientka některý z vyšetřovacích úkonů spletla s Hamiltonovým hmatem.“

Tento přístup zpochybňuje zážitek ženy na základě absence záznamu v dokumentaci, čímž se celá odpovědnost za situaci přenáší na stěžovatelku. Odpověď nejenže odmítá věrohodnost pacientky, ale zároveň přehlíží systémové problémy s vedením zdravotnické dokumentace, která není vždy bezchybná.

Paternalismus, stereotypy a předsudky a zpochybňování prožitků žen bylo zdokumentováno i v rozhodnutí Výboru pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) v případě N.A.E. proti Španělsku. Výbor ve svém závěru uvedl: „Výbor se obává, že soudní orgány nedaly náležitou pozornost tvrzením stěžovatelky o porodnickém násilí a že jejich rozhodnutí byla ovlivněna diskriminačními stereotypy týkajícími se role žen v záležitostech reprodukčního zdraví.“⁹

Přenesení odpovědnosti za negativní zážitek na ženu
Dalším příkladem necitlivého přístupu je následující reakce nemocnice:
„Je otázkou, v čem stěžovatelka spatřuje tvrzenou hrubost ze strany nemocničního personálu. Z textu stížnosti naopak přímo vyplývá, že personál klientky se stěžovatelce snažil maximálně vyjít vstříc, vč. vyhovění jejím nestandardním požadavkům v rámci objektivních možností (např. změny poloh během porodu) a po celou dobu usiloval o to, aby porod proběhl zdárně a s minimem komplikací. Nabízí se vysvětlení, že veškerá nespokojenost stěžovatelky plyne nejspíše z jejích nepřiměřených subjektivních očekávání.“

Takové tvrzení přenáší odpovědnost za negativní zkušenost na ženu samotnou, čímž zcela ignoruje její pocity a prožitky. Odpověď záměrně staví stěžovatelku do role nespokojené klientky, která si klade „nestandardní“ požadavky. Tento přístup je typickým příkladem neempatického a paternalistického jednání.

Doporučení a závěr
Aby byl stížnostní proces pro ženy, které zažily porodnické násilí, skutečně přínosný a minimalizovala se sekundární viktimizace, je třeba provést několik klíčových změn:

1. Zkrácení faktických procesních lhůt u krajských úřadů
   Krajské úřady by měly důsledně dodržovat zákonem stanovené lhůty a zajistit rychlé ustanovení odborníků nebo komisí. Zdlouhavé rozhodování zvyšuje psychickou zátěž a podkopává důvěru v celý systém.
2. Zlepšení kvality znaleckých posudků
   Znalecké posudky by měly být podloženy aktuálními vědeckými poznatky a obsahovat odborné citace. Znalci by měli být školeni, aby se vyvarovali bagatelizace významu rodičovských práv nebo přístupů založených na genderových stereotypech. V České republice navíc nemáme znalkyně z oboru porodní asistence, které jsou odbornicemi na fyziologický porod.
3. Projednávání žádostí a rozhodování o nich v souladu s platným právem a zároveň s respektem k autonomii pacienta
4. Zaměření na systémové změny
   Důvodné stížnosti by měly vést ke konkrétním opatřením, která zabrání opakování podobných situací. To může zahrnovat revizi postupů v porodnicích, pravidelná školení zdravotnického personálu a důslednější kontrolu ze strany krajských úřadů.

Stížnostní proces je klíčovým nástrojem, kterým ženy mohou upozornit na nedostatky v porodnické péči a hledat spravedlnost, zároveň jde o možnost mimosoudního řešení, které má své výhody (rychlost, žádné finanční náklady). V současné podobě však často selhává a místo podpory přináší další újmu. Příklady sekundární viktimizace ukazují, že systém potřebuje zásadní změny. Stížnostní proces má přitom velký potenciál stát se nejen spravedlivějším, ale také skutečnou podporou pro ženy, které se odvážily postavit za svá práva.

Projekt byl realizován za finanční podpory
Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České
republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem
těchto výstupů.

Porodnické násilí je provokativní termín. Když ho vyslovíte nebo napíšete, většina lidí se ošije. V českém prostředí je to poměrně nový termín, převzatý z angličtiny, který se začal v odborných kruzích používat zejména v posledních deseti letech. I když je mezinárodně zakotvený a široce používaný, vyvolává stále, a to nejen v Česku, veliké emoce.

Když se řekne “násilí”, vybaví se většině lidí fyzický útok, například facky, omezení svobody pomocí fyzického nátlaku a nebo jiná forma fyzické brutality. Projevy násilí jsou ale různorodé a spadají do něj situace mnohem širšího spektra. Právě porodnické násilí se převážně projevuje jiným typem chování a situací, než je fyzická konfrontace. Zahrnuje například ponižování, vulgární a sexualizované poznámky, manipulaci či vyhrožování hrozivými scénáři, které nejsou adekvátní situaci, například smrtí dítěte. Také se vyskytuje omezení kontaktu s blízkou osobou či doprovodem, omezení možnosti pít nebo jíst, omezení pohybu a upoutání na lůžko, nátlak do některých vyšetření či intervencí, nebo naopak zadržování ženou zvolené formy analgezie a podobně. Příkladů je bohužel mnoho. 

Většina lidí, odborníků i laiků, se shodne, že takové chování k porodu rozhodně nepatří a mělo by se eliminovat. Nicméně pojem “porodnické násilí” stále vyvolává kontroverze. Nedávno do této diskuze vstoupil návrh několika evropských organizací¹ včetně Organizace gynekologů a porodníků a též Evropského sdružení porodních asistentek, aby se tento termín zjemnil a byl nahrazen výrazy jako je “substandardní” či “nerespektující péče”, které tak silnou emoční konotaci. Pod pojmy “substandardní” či “nerespektující péče” by měly být zahrnuté případy, kdy personál zásadně pochybí, ať už po odborné či po lidské stránce, a to v rámci kvality péče i komunikace.

Zní to možná jako dobře míněný způsob, jak usnadnit komunikaci mezi jinak dost ostře rozdělenými tábory. Naráží to však na dva problémy. Za prvé: termín “porodnické násilí” vzešel od samotných žen. Pokud ženy samy své zkušenosti popisují jako prožité násilí, pokud se cítí být obětí násilí, pak je nutné to respektovat. Za druhé: celou řadu praktik, jako například nástřih vykonaný přímo proti jasně vyřčené vůli pacientky, velmi necitlivé vaginální vyšetření plačící ženy, která prosí, aby z ní lékař vyndal prsty či zákroky prováděné bez potřebné analgezie…, prostě termín “substandardní péče” absolutně nevystihuje. Věřím, že v těchto případech se většina laiků i lékařů shodne, že se skutečně jedná o násilí.

Potřebujeme diskutovat o správném nastavení terminologie. Ostatně, jak si pamatuji ze stovek hodin z Oxfordské univerzity,  v jakékoli debatě je zásadní správně definovat termíny. Nebylo by tedy řešením, podívat se na to, které případy jsou „pouze“ substandardní nebo nerespektující péčí a zároveň zůstat ve shodě, že i tyto praktiky je třeba eliminovat? A které, byť méně časté případy, se skutečně dají správně označit jako “porodnické násilí”? Ponechat výraz „násilí“ pro extrémní případy, aby bylo jasné, že se jedná o něco zcela nepřípustného, co by mělo být optimálně trestáno tak, jako trestáme násilné činy v jiných situacích? Doporučuji článek² věnovaný definici porodnického násilí, přiměřenosti tohoto termínu a jeho obsahu, který na podzim 2024 publikovala v Oxford Journal of Legal Studies Camilla Pickles.

Máme tu ale problém. Vše komplikuje takzvaná “dobrá vůle”. Většinou totiž předpokládáme, že zdravotník či jiný odborník, který se takového chování dopustil, jednal s dobrým úmyslem, z popudu ochránit dítě potažmo matku před špatným rozhodnutím a nebo nebezpečnou situací, což je samozřejmě úplně jiná situace než násilí, které například řešíme v domácím prostředí nebo i na ulicích. Nicméně jednoznačný protest proti takovému zneužití moci nad pacientkou by měl být jasně definovaným konsensem.

Porodnické násilí totiž není jen otázkou nějaké abstraktní ženské důstojnosti. Má potenciálně velmi rozsáhlé dopady na ženu, její fyzické i duševní zdraví, vztahy, schopnost pečovat o sebe i o miminko a na pravděpodobnost toho, že její rodina bude v budoucnu dobře fungovat. (Viz např. tato letošní studie³.) Dopady jsou ale celospolečenské, ovlivńují například demografii. Žena, která zažije porod, který vnímá jako traumatický, bude s větší pravděpodobností náchylná k poporodním depresím, kterými podle Národního ústavu duševního zdraví trpí minimálně pětina matek. Bude ovlivněná také její schopnost vnímat své tělo, její schopnost sebepřijetí i pravděpodobnost toho, že se bude schopná vrátit do uspokojivého sexuálního života se svým manželem či partnerem a to bude mít vliv na kvalitu a potenciální vývoj vztahů. Žena s traumatickou porodní zkušeností také bude mít s menší pravděpodobností další děti. A to vše je jen špičkou ledovce.

Je to opravdu velká škoda, kolik žen si odnáší viditelná a hlavně neviditelná traumata v zásadě zcela zbytečně. Porodní zkušenost totiž může být velmi snadno pro většinu žen pozitivní, a to bez ohledu na to, zda porod byl takzvaně pohádkový nebo bezproblémově fyziologický, jestli se jednalo o instrumentální vaginální porod nebo o císařský řez. U složitějších porodů je zvlášť důležité, aby žena vnímala, že s ní personál jedná s úctou a respektem, o všem informuje a zahrnuje ji do rozhodování. U fyziologického porodu je totiž zpravidla mnohem méně vyhrocených situací a momentů, které se mohou na ženě potenciálně hluboce podepsat ve chvíli, kdy chování lidí kolem ní neodpovídá jejím potřebám a volbám.

Posilující porodní zkušenost má dalekosáhlý vliv na všechny oblasti života ženy. Odráží se v pozitivním postoji vůči vlastnímu tělu, schopnosti péči o miminko, pravděpodobnosti plánování více dětí, odráží se i do vztahu s partnerem a do dalších rodinných vztahů. (Dlouhodobé dopady pozitivní porodní zkušenosti zkoumala například tato studie z roku 2024⁴.)Věřím, že každá žena může odcházet od porodu, ať už probíhal jakkoli, s pocitem “Když jsem dokázala toto, tak už dokážu cokoliv!” Stačí pro to málo: respektující a laskavá péče, která začíná absencí “porodnického násilí”. (Několik tipů co dělat proti PN shrnuje tato studie⁵.)

Můžeme zde polemizovat o tom, co by bylo třeba k tomu, aby taková péče skutečně byla plošně možná. Můžeme se zaměřit na vzdělávání zdravotníků a dalších pečujících o rodící ženu, ale také na psychologickou podporu na pracovišti – supervize, intervize, pracovní podmínky a work-life balance, tzn. systém směn a hodnocení zdravotníků, protože je jasné, že s láskou a úctou bude mnohem lépe pečovat člověk, který sám má saturované své základní potřeby a cítí se být respektován a opečován.

Rozvíjí se před námi dlouhý řetězec frustrace, nedostatečné saturace či emoční podvyživenosti všech zúčastněných. Ale ani v této debatě by nám nikdy neměl utéct ze zřetele ústřední bod celé scény, a to je u porodu zcela jistě žena a její dítě, které přichází na svět. To, jak porod proběhne, bude do jisté míry definovat a formovat celý zbytek života této ženy i jejího dítěte. A to, co je pro zdravotníka rutinní záležitost, je pro ni zcela unikátní okamžik, který bude mít zásadní vliv. A právě kvůli tomu si respekt v péči zaslouží dvojnásob.  

Projekt byl realizován za finanční podpory
Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České
republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem
těchto výstupů.

 Jako zdravotnice, která podléhá díky svému vzdělání jasně daným zákonným předpisům, se mě právo nemůže netýkat. Porodní asistence je legislativou¹ definovaná profese a jako taková je přímo závislá na tom, jak je související legislativa interpretována. Zároveň ji ale také utváří její vlastní doporučení, modely poskytované péče a můžeme i říct filozofie. Legislativa je kostra profese, doporučené postupy a modely péče jsou jejím živoucím tělem, originálem pro každou profesi.

Porodní asistence je širokou odbornou i laickou veřejností často vnímána jako doplněk porodnictví, a nikoliv jako samostatná a svébytná profese. I některé porodní asistentky o sobě mluví jako o někom, kdo „dělá/pracuje v porodnictví“. Porodnictví a porodní asistence jsou ale komplementární obory a jeden nejde zaměnit za druhý. Porodní asistence se studuje jako tříletý bakalářský obor ukončený státní zkouškou. Jedná se o nelékařské povolání. Porodnictví je lékařská specializace, kdy nejprve musí budoucí lékař vystudovat lékařskou fakultu. Zároveň je ale třeba oddělit porodní asistenci i od ošetřovatelství. Porodní asistentky mohou mnohem více z podstaty své profese pracovat samostatně, bez indikace lékaře.² Naplnění rámce této profese přitom není jasně stanoveno. K tomu mají sloužit pravidla, která vycházejí od samotných zástupců, respektive zástupkyň tohoto povolání a můžeme je označit za doporučené postupy, standardy péče nebo guideliny. Ty ale v současnosti v písemné podobě v Česku neexistují. Proto se kdykoli je třeba řídí tato profese doporučenými postupy v porodnictví. To samozřejmě způsobuje problémy. Velmi dobře je to vidět například na posudcích soudních znalců. Jsou jimi pouze gynekologové/porodníci, kteří ale dávají znalecké posudky i na případy týkající se porodní asistence. Již před téměř deseti lety tuto problematiku podrobně popisoval ve svém textu  advokát David Záhumenský. Uvádí, že v době vydání jeho textu³ (jaro 2016) byl v Česku jeden znalecký ústav s přesahem do porodní asistence. V době psaní tohoto článku (zima 2024) jsem ale žádného soudního znalce či znalecký ústav v tomto oboru nenašla.

Doporučené postupy 

Vzhledem k propojenosti porodnictví a porodní asistence tedy vzhledem k tomu, že porodní asistentka sice pečuje samostatně o ženy s fyziologickým těhotenstvím, porodem a šestinedělím, avšak v případě komplikovaných stavů pracuje na základě indikace lékaře, se může zdát, že doporučené postupy v porodnictví jsou dostačující. To je však omyl. Vzhledem k tomu, že každá profese má svoje specifika, je nutné, aby i doporučené postupy reflektovaly tyto rozdíly a byly tzv. šité na míru pro potřeby daného oboru. Obzvlášť v situaci, kdy porodní asistentky mohou pracovat samostatně v komunitní péči, je nezbytné, aby tato jejich péče měla jasně daná pravidla a zároveň i profese znalého soudního znalce či znalkyně. Ostatně k tomu v již zmíněném článku advokáta najdeme citaci usnesení z června 2009 z kongresu České lékařské komory, kde se uvádí: „Posuzovat správnost či nesprávnost postupu lékaře, či jiného zdravotníka, by měl vždy znalec stejné odbornosti, který zná rozsah jeho profesních povinností a dokáže posoudit, zda byly dodrženy či porušeny.“ Jsou to totiž právě profesní povinnosti, které odráží nejen doporučené postupy péče, ale i použitý model péče a tím i filozofii dané profese. Zároveň usnesení dál pracuje s myšlenkou, že je samozřejmé, že se obory prolínají a že bude nutné pro jeden případ pracovat s vícero soudními znalci. To ale není ničemu na překážku. Důležité je, aby žádný nebyl opomenut.

Doporučené postupy jsou důležité ještě z jedné věci. Pokud jsou dobře napsané, podložené EBM a propojené s respektujícím přístupem v péči o pacienta/pacientku, mohou zásadně omezit porodnické násilí anebo ho přinejmenším pomoci jasněji identifikovat při zpětném rozboru situace. Porodnické násilí se někdy mylně spojuje pouze s profesí porodníků, zapojeni do něj ale mohou být všichni zdravotníci, kteří o ženu pečují, tedy i porodní asistentky. Jedním ze způsobů jeho minimalizace jsou tedy právě i dobře vytvořené postupy péče. Vzorem nám mohou být například anglické guideliny National Institute for Health and Care Excellence (NICE).

Modely péče

Vliv na porodní asistenci a její poskytování mají kromě doporučených postupů také modely péče. Poprové je definovala socioložka Barbara Katz Rothman v roce 1982. Jako výchozí bod využila obě profese, které o ženu pečují a léči ji. Popsala „model péče porodních asistentek“ a „medicínský model péče“. Vycházela přitom z premisy, podle které porodní asistentky vnímají porod více jako „přirozenou“ záležitost a „normální“ událost a podporují ženy v jejich síle porodit. Oproti tomu lékaři pracují s možným rizikem, které se vždy u porodu může objevit. Proto je pro ně porod více patologická záležitost, která vyžaduje kontrolu a dohled odborníka.
 
Edwin van Teijlingen se o dvacet let později pokusil také identifikovat modely péče, nechtěl je ale vázat na jednotlivou profesi. Označil je proto jako „medicínský model péče“ a „sociální model péče“, kdy není řečeno, že by jedna z profesí (porodní asistence nebo porodnictví) měla přednost před jinou. Spíše jde o název pro dva základní diskurzy, které v porodní péči zaznamenal. Diskurz medicínského modelu péče, kdy je velký důraz kladen na kontrolu porodu, dodržování stanovených doporučených postupů intervence do jeho běhu. Sociální model péče se pak dá definovat jako holistická péče, kdy je porod vnímaný jako fyziologický děj, který není rizikový až do chvíle, dokud se neobjeví odchylky v jeho průběhu.

Nejpodrobněji a také nejblíže realitě popisuje modely péče antropoložka Robbie Davis-Floyd. Zcela odstupuje od propojení s jednotlivými profesemi a zaznamenává spíš esenci poslání zdravotníků a dalších profesí, pečujících o těhotnou a rodící ženu. Ve svých textech pracuje s „technokratickým“, „humanistickým“ a „holistickým“ modelem péče. Tyto modely péče nejsou v rozporu s péči poskytovanou na základě EBM, doporučených postupů či legislativy. Jsou spíš myšlenkovým či filozofickým popisem přístupu k ženám/ klientkám/ pacientkám.
Technokratický model péče využívá ve velké míře technologie dostupné v porodní péči. Je to model zaměřený na kontrolu. Intenzivně se kontroluje průběh porodu, jeho postup, stav dítěte a ženy. Těhotenství i porod podléhají přesně daným pravidlům, která musí být dodržena. Pokud tomu tak není přichází na řadu intervence, které mají průběh těhotenství nebo proces porodu navrátit do správných kolejí. Zdravotník/zdravotnice nenavazuje se ženou hlubší vztah, spíše kontroluje daný proces a dohlíží na jeho průběh a včasnou diagnostiku. Tento model péče asi nejvíce odpovídá při porodu tzv. lékařsky vedenému porodu. Porodní asistentka plní více roli asistentky lékaře, něž asistentky ženy. Kontroluje průběh porodu, informuje lékaře a ten na základě těchto dat indikuje příslušné intervence. V tomto modelu péče není prakticky vůbec prostor pro vůli ženy a je nejvíce náchylný na vznik porodnického násilí. Jedním z důvodů je právě vliv technologií, které jsou v tomto modelu důležitější, než pocity a přání ženy a určují vztah mezi ní a zdravotníky. Ti na rozdíl od ní dokáží interpretovat data z přístrojů. Tím získávají nad rodící ženou jistý druh „převahy“, mají „expertní vědění“, jsou těmi, kdo „ví“ o porodu víc než samotná žena, která rodí.
Humanistický model vnáší do péče nový rozměr – vztah. Vztah, který si vytvoří žena s pečujícími zdravotníky. Tento model rozumí propojení psychiky a těla. Zdravotníci se zajímají nejen o vnitřní rozpoložení ženy, které má vliv na porod, ale také o její okolí a prostředí ve kterém rodí. Jejich snahou je zapojit ženu do péče u porodu, komunikují s ní jeho průběh, s respektem a laskavostí pečují jak o ni, tak její dítě. Kladou důraz na podporu jejích kompetencí jako matky a také na podporu rodiny jako celku. Nebezpečím tohoto modelu je možnost manipulace schované za milými slovy, kdy je také možné sklouznout k porodnickému násilí. Vytvoření vztahu na důvěře dává zdravotníkům velikou moc a je jen na nich, zda ji využijí v prospěch svůj nebo pacientky.
Holistický model péče pracuje s principem propojení a integrace. Hlavní postavou této péče je žena a mezi ní a poskytovaly péče dochází k propojení i na filozofické či spirituální úrovni. Zdraví neleží v rukou zdravotníků, ale v rukou ženy-klientky. Myšlenkový posun, kdy odpovědnost za své zdraví nese osoba, které toto zdraví (nebo nemoc) náleží, tedy v tomto případě žena, minimalizuje rizika porodnického násilí a vytváří prostor pro skutečně respektující péči. Holistický i humanistický model péče zpravidla nevyužívají jen znalosti konvenční medicíny, ale používají i další druhy znalostí a léčebných přístupů jako je homeopatie, aromaterapie, akupunktura, akupresura, psychoterapie, techniky rebozo, masáž apod. Pracují se znalostmi biomechaniky pánve a tedy s polohováním u porodu a stejně tak s vlivem prostředí, ve kterém žena rodí. Výzkumy potvrzují, že okolnosti porodu mají zásadní vliv na jeho průběh nejen pro ženu, ale i pro dítě⁴.

Propojení porodní asistence a porodnictví je do jisté míry logické a nevyhnutelné, zároveň by ale mělo být myšleno i na situace, ke kterým se lékaři mohou vyjádřit jen okrajově. Není jedna cesta, jak na porod nahlížet. A také není jedna cesta, jak ho hodnotit. Mít soudní znalkyni v oboru porodní asistence není jen o možnosti vnášet do případných soudních sporů vhled porodních asistentek. Znamená to také vpustit tam velmi důležitou profesi, která má na způsobu, jakým se rodí děti v Česku, zásadní vliv.

Projekt byl realizován za finanční podpory
Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České
republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem
těchto výstupů.