Kraj: Praha / 2016
S křikem… „Ležte! Chcete zabít svoje dítě?!“ mě donutili ležet.
Strašně jsem si přála rodit přirozeně. Měla jsem perfektně udělaný porodní plán, který jsem probírala na mou žádost s doktorem v porodnici. Rodila jsem v prosinci 2016. Chyba...
Na kontrole mi odtekla voda a nechtěli mě už pustit domu. Vše bylo v pořádku. To bylo 9 hod ráno. Kontrakce sílily a otevřela jsem se na 7 cm. To se kontrakce trošku zmírnily. A při kontrole prý jsou špatné ozvy miminka. Podotýkám, že mi celé těhotenství bylo zle na zádech. Nutili mě pořád být na zádech a znova měřili. Prosila jsem, jelikož mi bylo špatně a zvracela jsem, že prosím, že se potřebuju zvednout. S křikem… „Ležte! Chcete zabít svoje dítě?!“ mě donutili ležet.
Přišel doktor a řekl císař… odvezli mě a proběhl císař se spinální anestezií v 21 h, poté mi odebrali miminko, že se potřebuje ohřát a přes mé jasné protesty vyhodili manžela a že mi dají plnou narkózu na šití.
Řekla jsem, že nechci, a to je poslední, co si pamatuji. Uspali mě i když jsem nechtěla.
Probudila jsem se s nohama od sebe každá sestra mi držela nohu a mačkaly mi břicho. Krev až ke kotníkům. Odvezli mě na JIP a víc se se mnou nebavili. Prosila jsem, že chci miminko, na to řekli, že je to nezajímá a až v 6 ráno a tečka.
Mužovi, i když to bylo napsáno v porodním plánu, že si přejeme bonding (pokud bude sekce, tak s manželem), tak nic. Poté jsem měla únik mozkomíšního moku, bylo mi několikrát řečeno, že si vymýšlím a mám zablokovaný krk, nechali mě týrat bolesti další dny. Miminku přes můj nesouhlas bez mé přítomnosti dělali odběr z patičky, dali mu um i když jsem to nechtěla. Poté mě jen donutili podepsat dodatečně souhlas. Na kontrole jsem doktorovi říkala, že nebyl dodržen porodní plán a nebyl umožněn bonding. Doktor se mi vysmál, že to jsou výmysly teď žen a že se to přeceňuje.
Kraj: Praha / 2017
Chtěla jsem přirozený porod, bohužel těhotná míní, porodnice mění...
Chtěla jsem porod bez urychlování, medikace, porod, u kterého si budu moct vybrat a volně měnit polohu.
Porodní přání jsem předem konzultovala s PA, vše mi bylo "předem splněno", realita však jiná. Svá porodní přání jsem rozdávala v porodnici jako letáky, aby porod probíhal bez vyrušování, aby zdravotníci aspoň tušili, co nechci.
Porod byl fyziologický, probíhal bez problémů, přesto mě neustále někdo "obtěžoval" - téměř nonstop sledování srdce dítěte, takže donucení, abych ležela na zádech, a HLAVNĚ SE NEHÝBALA, jinak se monitorování opakovalo, tlak na urychlení porodu, výhružky, že přece nechci rodit císařem, že musím rodit vleže na zádech na lehátku, protože "si nemyslete, že tady polezu po zemi", donucení k oxytocinu apod.
Přála jsem si okamžitý bonding, žádné mytí a měření miminka, a hlavně dotepání pupečníku. Pupečník přestřihli ihned, prý byl krátký..., miminko sebrali, utřeli, zabalili, aby se nemohlo hýbat, chtěli s ním dokonce odejít mimo porodní sál... Až na opakovanou žádost mi jej dali. Na pokoj jsem miminko nesměla nést v náručí, ani vozík s miminkem mi nedali, prý z důvodu bezpečnosti... KECY!
Moje VEŠKERÁ přání byla naprosto ignorována! Troufám si tvrdit, že s krávou v kravině se zachází s větší úctou a respektem, než bylo zacházeno se mnou. Své porodní trauma řeším dodnes a bojím se, jaké trauma si z porodu nese můj potomek.
Kraj: Praha / 2021
Najednou mi doktor bez varování strčil obě ruce do porodních cest. Nevím, co dělal ani proč.
Byla jsem informovaná druhorodička připravená na možný nátlak ze strany personálu co do volby polohy, podání léků, vnitřních vyšetření, monitoringu CTG, zastrašování apod. Proto jsem se rozhodla přijet do porodnice až na závěr porodu. Doma jsem se v klidu a bezbolestně otevřela na 7 cm.
V porodnici jsem předložila své porodní přání, které si sice přečetli, ale 1) vůbec se jím neřídili 2) měli ironické poznámky o "zase jedné moc chytré". Uhájila jsem si svá přání, bylo to ale za cenu podepisování reversu, neustálého naléhání, že můžu ohrozit dítě či sebe. Abych se alespoň trochu mohla soustředit na porod a ne na nepříjemnou komunikaci s personálem, na některá svá přání jsem nakonec musela rezignovat, takže mě např. během první půl hodiny vnitřně vyšetřili rovnou 3 různí lidé. Doktor mi zcela otevřeně řekl, že i když si to nepřeji, stejně mi podá Buscopan. Rizika ani alternativy nesdělil, musela jsem se tedy sama aktivně ptát. Alternativou byla podle nich pouze poloha vleže na boku, volila jsem tedy "menší zlo" a lehla na bok, přestože mi v této poloze nebylo dobře. Po nějaké době jsem vycítila, že v takové poloze dlouho kontrakce nezvládnu, proto jsem (i přes zákaz personálu tlačit) nechala kontrakce pracovat naplno a porodila jsem si sama zcela normálně hlavičku. Zazvonili jsme, seběhli se 1 doktor a 2 PA. Žádala jsem o změnu polohy, kterou jsem měla od personálu přislíbenou. Změnu polohy mi ovšem odmítli, a tak jsem musela rodit v poloze, kterou mi vnutili a kterou jsem nechtěla.
Bylo mi řečeno, že počkáme na další kontrakci. Čekala jsem tedy a v mezidobí mi jedna PA přiložila na okamžik sondu na břicho, kde se ukázaly lehce nižší ozvy. Najednou mi doktor bez varování strčil obě ruce do porodních cest. Nevím, co dělal ani proč. Nikdo nic nevysvětlil. Bylo to strašně bolestivé a vůbec jsem to nečekala, nikdo mě neupozornil ani se neptal, zda souhlasím. Začali křičet, že musím hned zatlačit. Nechápala jsem, protože před chvílí říkali opak. Zatlačila jsem tedy a porodila své dítě s Apgar 9-10-10. Dítě mi dali, ale opět jsem musela obhajovat své přání nechat dotepat pupečník.
A pak přišla největší podpásovka. Po asi 20 minutách řekli, že musím uvolnit pokoj pro další rodičku a že mě převezou na šestinedělí. Souhlasila jsem, ale chtěla jsem od nich příslib toho, že pojedeme s dítětem zároveň a že budeme ihned zase spolu. Přislíbili s tím, že to je přece jasné. Ovšem s dítětem odjeli napřed, a když jsem se po převozu o něj hlásila, najednou to nešlo. Zkoušela jsem se domluvit, prosit, nabízet, že pokud nemají kapacity či čas, může pro dítě dojít manžel, ale oni prostě odmítli s tím, že musím počkat a že mám být ráda, protože bych také mohla být úplně bez dítěte na jiném oddělení.
Shrnuto - měla jsem sice porod přirozený, ale od příjezdu do porodnice plný stresu, neustálého odmítání nejrůznějších zásahů a medikace, nátlaku od nerespektujícího personálu, který byl přesvědčen o tom, že rodí oni a nikoli já, a nakonec i násilí a bezdůvodné separace od dítěte.
Kraj: Praha / 2021
Bonding na mém těle se konal na chodbě v délce tak 3 minut...
Po předchozí akutní sekci jsem si přála rodit opět císařským řezem.
Již na poradnách jsem se ptala, jak to probíhá, jak je to s bondingem a následným vozením miminka na JIP, bylo mi řečeno, že mě čeká dlouhý bonding společně s partnerem a že mi syna budou vozit každé 3 hodiny, na požádání častěji.
Porod císařským řezem proběhl normálně, až na jeden okamžik, kdy mi operatéři přáli k miminku a že se těší příště nashledanou, přičemž jedna lékařka (nejspíš anestezioložka) prohlásila, že už nesmím mít další dítě, že to nedoporučuje (nikdo mi neřekl důvod, ani v propouštěcí zprávě nic uvedeno nebylo).
Po porodu měl při mém šití syna v náruči přítel, nicméně bonding na mém těle se konal na chodbě v délce tak 3 minut. Následně jsem byla převezena na JIP, kam mi syna přivezli až po 4 hodinách, setra zkusila přiložit, když se nepřicucnul, vzala mi ho a odvezla, nenechala mě se s ním ani pomazlit.
Poté mi ho přivezli až po dalších 6 hodinách a kdybych se nepohádala se sestrou, tak mi ho opět hned vzala. Ptala jsem se, jestli mi budou syna vozit v noci, že ho chci vídat častěji, na to mi bylo odpovězeno, že ne, že jsem se zbláznila, že je to v jiném patře a sestra na to nemá čas, že se to tak nedělá… a já, že si musím odpočinout (měřili mi každou hodinu tlak, nespala jsem téměř vůbec).
Pak jsem syna viděla až ráno po dalších 7 hodinách, po přesunu na šestinedělí už jsem ho nedala z ruky a jediné pozitivum z celého porodu je to, že nás pustili již 48 hodin od provedení sekce. Syna jsem tedy v prvních 20 hodinách od porodu viděla celkem 20 minut, i přes moje prosby o častější a delší kontakt, což je pro mě osobně hrozné a doteď se s tím těžko vyrovnávám.
Kraj: Praha / 2019
PA mi pak bez předchozího varování strčila ruku k čípku a začala ho roztahovat...
Věřila jsem, že se v dnešní době nerodí jako za socialismu, proto jsem neměla sepsaný žádný porodní plán.
Na uvítanou jsem dostala Buscopan bez podrobnějších vysvětlení. Asi 1-2 hodiny chodila PA měřit ozvy přenosným dopplerem. Poté mě požádala o monitor vleže a od té doby mě z křesla a monitoru nepustili. Porod kvůli této poloze nepostupoval, takže mi podali oxytocin (opět bez většího vysvětlení). Potřebovala jsem se soustředit, proto jsem měla zavřené oči a personál si myslel, že je nevnímám, takže se PA nerozpakovala mě pomlouvat přímo na boxu.
Stejná PA mi pak bez předchozího varování strčila ruku k čípku a začala ho roztahovat, což bylo velmi bolestivé. Podávali mi asi další oxytocin, ale porod vleže stále nepostupoval tak, jak by si představovali, tak na mě naběhli s vidinou toho, že to dítě dostanou ven teď hned za každou cenu (tou dobou jsem aktivně rodila teprve 7 hodin).
Lékař mi nastřihnul hrál, použil vex a dříve zmíněná PA mi začala tlačit na břicho. Nějak se mi povedlo ji ze sebe shodit a stačil jen vex.
Dítě mi nechali asi 10 minut, poté ho odvezli, i když bylo ok. Dalších 6 hodin jsem strávila na boxu, protože nebyl volný pokoj. Když se uvolnil pokoj, prosila jsem sestru na šestinedělí, jestli se můžu na dítě jít alespoň podívat – prý ne, přivezou mi ho za 2 hodiny na kojení.
V důsledku toho všeho jsem na tom byla cca 3 měsíce po porodu psychicky hodně špatně. Panika při zmínce o porodech mě opustila asi až po dvou letech.
Kraj: Praha / 2020
Zavedli mi balonek a mně začaly ukrutné kontrakce, otevřená jsem byla na 1 cm. Začala noc hrůzy. Sama na pokoji, o hladu, telefon na sesternu u postele nefungoval.
Přála jsem si porod s minimem zásahů. Celé těhotenství jsem se cítila skvěle a čím déle jsem byla těhotná, tím víc jsem vnímala i pohodu miminka.
Do 40.tt jsem chodila na gynekologii k porodní asistentce, všechna vyšetření byla vždy v pořádku. Následné kontroly v porodnici mi nebyly příjemné, střídal se tam personál, nikdy jsem nevěděla, kdo mě bude vyšetřovat. Od 41+3 silný nátlak na indukci, vyhrožování smrtí dítěte a následně i mojí, nulové informace o indukci jako takové. Podepisovala jsem reverzy, ale jen díky tomu, že jsem si o to řekla, nikdo mi to nenabídl. Denně jsem docházela na vyšetření a monitor, všechny výsledky nadále v pořádku, ale například průtoky pupečníku mi odmítli udělat, tak jsem zpátky navštívila porodní asistentku, která opět potvrdila, že je všechno v pořádku kromě lehce starší placenty, ale byla jsem ujištěna, že to je stále v pořádku a není třeba spěchat. Občas se ozývaly kontrakce.
V den 41+6 náhlá informace od lékařky (kterou jsem jako jedinou viděla při vyšetření víckrát), že pokud dnes nenastoupím indukci, tak zítra jdu rovnou na císaře. Tímto mě opravdu vylekala, sice jsem byla nadále přesvědčená, že já i miminko jsme v pořádku (mj. také jsem věděla, že reálně jsem otěhotněla o 3 dni později, ale to nebrali vůbec v potaz), ale obávala jsem se, jak se mnou budou další den komunikovat, když doteď se mnou v podstatě nekomunikovali – nespolupracovali vůbec. Na můj dotaz, jaké jsou vedlejší účinky indukce jsem byla ujištěna, že žádné – to bylo strašné, tím jsem dostala potvrzeno, že mi lžou, protože každá medikace má vždy možné nežádoucí účinky. Nastoupila jsem, dostala pilulku.
Manžela u mě nechali pouze v návštěvní hodiny, pak ho vyhodili, ač jsem byla na jednolůžkovém pokoji. Zavedli mi balonek a mě začali ukrutné kontrakce, otevřená jsem byla na 1 cm. Začala noc hrůzy. Sama na pokoji, o hladu, telefon na sesternu u postele nefungoval. Někdy po půlnoci jsem křičela na sestru ať ze mě ten balonek okamžitě vytáhne, ta bolest byla nesnesitelná, a to mívám práh bolesti dost vysoký. Od té doby se střídala medikace tišení bolestí a vyvolávání porodu, absolutně už mimo moji kontrolu. Druhý den dopoledne konečně svolili, že můžu na porodní sál, i když jsem byla otevřena jen na 4 cm a předtím tvrdili, že mě tam pustí až při 8 cm. Konečně jsem byla s manželem. Zavedli mi epidurál, oxytocin, …
Najednou doktorka zavelela, že jdu na operační sál, protože mám moc dlouhou kontrakci. Hodili mě do celkové anestezie a provedli císařský řez. Porodila jsem tedy asi po 28h od prvního zásahu. Za celou dobu se mě nikdo nezeptal, co si přeju, nepřeju. Doteď nevím, co se dělo s mojí dcerou po narození. Probrala jsem se někdy v noci na JIP, když mi přinesli dceru na kojení. Ráno jsem šla zpátky na pokoj, nikdo se o mě moc nezajímal, což mi vlastně už celkem vyhovovalo a mohla jsem být se svojí dcerou. Jen po 3 dnech jsem musela trochu bojovat za to, aby nás pustili domů. Reverz mi opět nikdo nenabídl, doktorka mi vyhrožovala, že doma mi bude hůř a že si musím domů pořídit váhu na dceru. Porodnici jsem napsala zpětnou vazbu, další porod v porodnici si zatím nedovedu představit.
Kraj: Praha / 2014
Stále na lehátku bez možnosti pohybu. Řízené hodinové tlačení na boku.
Neinformovaná naprosto spolupracující rodička - porod 2014.
Příjem po půlnoci s pravidelnými kontrakcemi. Bolestivé vnitřní vyšetření, monitor bez možnosti pohybu. Sděleno, že dcera je ještě vysoko v porodních cestách, ale hrdlo se otevírá. Po celou dobu poloha na zádech, nebo boku na monitoru. Informace minimální i po zeptání, stále opakování slova - je to nutné. Dále píchnut oxytocin, i když porod probíhal, abychom popohnali dceru ven - nutné, píchnutí vody - musíme. Stále na lehátku bez možnosti pohybu. Řízené hodinové tlačení na boku. Několikrát upozorněno, že poloha nevyhovuje. Nezájem - musíte.
Následně na záda, Kristellerova exprese dvěma PA, nástřih 3x, po vytažení dcery žádný bonding, šňůra hned přestřižena, následně tahání za šňůru, krvácení a strašení, že placenta nejde ven. Píchnutí oxytocinu, nutný dle jejich infa pro vypuzení placenty. Hodina šití velice arogantní surovou lékařkou, bez umrtvení s tím, že se stále trhám. Dále po mém usilovném prošení a pláči píchla necitlivě injekci do rány. Na všechny otázky a prosby reagováno slovy, nejde, musíme, je to nutné.
Kraj: Praha / 2016
Na to konto mi bylo řečeno, že mi dítě nejspíše umře a že je to na císaře. Když jsem se rozbrečela, tak se mě doktorka ptala, proč jakože brečím?
První dcera - narozená 40+1tt, naprosto bezproblémové těhotenství, byla jsem absolutně nepřipravená, protože jsem si naivně myslela, že každá žena přece nějak intuitivně porodí.
Ve 40tt mi kolem šesté ranní praskla plodová voda, byla čirá a bez zápachu. Kontrakce žádné. Následně volám gynekologovi, že nemám kontrakce, ale že mi praskla voda. On na to, že si musím zavolat záchranku a šup do porodnice, že hrozí prolaps pupečníku. Volám záchranku (nejmilejší zdravotnický personál z celého porodu). V porodnici jsem přijata, odvedena na "hekárnu". Jedna místnost, 4 postele, plně obsazeno. Záchody a sprchy přes chodbu. S otevřenými okny a vzhledem k tomu, že jsem rodila na konci února, byla tam všude zima. Když jsem se ptala porodní asistentky, jak můžu pomoct porodu? Odvětila, že mám raději celou dobu ležet, protože se ještě pořádně nadřu. Kontrakce se rozjížděly až k večeru, do té doby jsem měla několikrát natočený monitor, jinak se o nás PA nestaraly. Přes noc výměna služby- kontrakce silné, ale moc jsem se neotvírala. Ráno mě vyšetřili a konstatovali, že to bude už 24h od odtoku plodové vody a že mi nasadí antibiotika a že rozhodně musím, co nejdřív porodit. Po noci jsem byla vyčerpaná a hladová. Na dotaz, zda si mohu vzít snídaňový tác z chodby, mi bylo řečeno, že ne, že ještě není osm a co kdybych šla na císaře, takže žádné jídlo ani pití. Byl mi podán klystýr, který jsem nechtěla, ale prý rozjede porod, takže šup.
Kolem desáté mě odvedli na porodní box s tím, že už jako mám rodit i když nejsem ještě moc otevřená. Přijíždí partner. Musela jsem ležet na lůžku s monitorem na břiše. Kontrakce šílené, hladem jsem byla vyčerpaná. Změna polohy nedovolena, stejně tak jídlo a pití. Začínají padat ozvy. Doktorka na mě vyrukuje s tím, že mi dají epidurální anestezii, abych se začala otevírat rychleji. Říkám, že nechci. Potřebuju, aby se mi rozjela kaskáda hormonů a chci rodit bez medikamentů. Na to konto mi bylo řečeno, že mi dítě nejspíše umře a že je to na císaře. Když jsem se rozbrečela, tak se mě doktorka ptala, proč jakože brečím? Ještě dodala, že dcera jde obličejovou části napřed. Hladová, bolavá a s pocitem, že jsem neschopná porodit jsem rezignovala. Souhlasila jsem s císařským řezem, ale v celkové narkóze. Nechtěla jsem už s nimi nijak spolupracovat.
Už si nepamatuju přesný průběh, ale vím, že jsem musela přejít kolem porodních boxů na operační sál. Byla jsem nahá a najednou měli všichni hrozně moc času. Nikdo nijak nespěchal. Na operačním sále byla hromada lidí. Obvázali mi nohy, položili na operační stůl, přikurtovali nohy a ruce a tím, že je nezajímalo, jestli mám kontrakce nebo ne. Anesteziolog mi napíchl žílu a já jsem usínala s tím, že asi umřu. Probudila jsem se na JIP. Dceru mi přinesli až kolem šesté večer na první kojení. Plakala a byla zabalená jako kukla. Doslova ji narvaly na prso a pronesli, že na sesterně nejvíc ze všech dětí řve. Až do druhého dne jsem ji neviděla. Druhý den ráno jsem byla i s dcerou odvezena na šestinedělí. Tam se jelo ve stylu, vážení před kojením a po kojení. Nešlo mi kojit, bolel mě celý člověk. Dcera plačtivá a nespavá. Když jsem dostatečně nenakojila sestry dávaly dceři příkrm a dostala dudlík.
Po třech dnech přišla vizita a doktor seřval okolní sestry s tím, že jak je možné, že jsem pořád ještě na pokoji, když už tam jsem třetí den? Ještě před propuštěním mě jiný lékař vyšetřil na koze za použití lžic. Byla jsem propuštěna domů a začalo hrůzné šestinedělí. Dcera nespala, pořád plakala a nepřibírala. Měla jsem rozpraskané bradavky do krve. Zavolala jsem si LP a ta mi dala klobouček. Dodnes mám s dcerou komplikovaný vztah. Mám pocit, že jako matka jsem zklamala, že dělám všechno špatně. Myslím si, že jsem měla i trochu náběh na laktační psychózu, neboť jsem zažila minimálně dva momenty, kdy jsem jí chtěla ublížit, ale neudělala jsem to. Nevzpomínám na ten první rok v lásce.