PA s doktorkou mě donutily, abych si lehla na záda s nohama nahoru…

Plzeňský kraj, 2019

Původně jsem si chtěla vybrat malou porodnici, kde jsou nakloněni přirozeným porodům. Přála jsem si porod bez urychlování a medikace. Ovšem malý se rozhodl jinak a v 35+6 mi praskla voda, tak jsme jeli do nemocnice, kde je velmi dobrá neonatologie. Na příjmu byla velmi milá doktorka, i porodní asistentka, vše bylo v pořádku. Vadilo mi, že manžela poslali pryč, protože jsem ještě byla málo otevřená. Za cca 2 hodiny už jsme mohli být s partnerem zase spolu, když mě přesunuli na porodní pokoj. Nejvíc mi vyhovovala sprcha, a i přes velmi silné kontrakce jsem to zvládala dobře, od začátku jsem byla optimisticky naladěna, věřila si a neměla jsem z porodu strach. 

Vše bylo bez problémů, než se vyměnili směny. Už jsem měla pocit na tlačení a vyhovovala mi poloha na porodní stoličce, ale nová porodní asistentka s doktorkou mě donutily, abych si lehla na záda s nohama nahoru. Poloha mi byla extrémně nepohodlná a špatně se mi tlačilo. Doktorka ode mě odstrčila manžela a držela mi břicho, diktovala mi kdy tlačit, i když jsem se ozvala, že zrovna nemám kontrakci. Syn se narodil s boulí na hlavičce a já byla hodně uvnitř potrhaná. Později jsem se dozvěděla, že kvůli bouli hůř dýchal a boule byla způsobena tím, že byl dlouho v porodních cestách. Vím, že kdyby mě nechali si polohu vybrat, byl by mnohem dřív venku. Malého mi ukázali asi na 3 vteřiny a odnesli ho. Na porod placenty mi píchli oxytocin, ale nikdo se o tom nezmínil. Šití byla noční můra, 1000x horší jak porod, doktorka byla velice hrubá, dokonce i porodní asistentka se snažila ji mírnit. Nikdy nezapomenu na tu bolest, když do mě rvala zrcadla, myslela jsem, že mě trhá zevnitř. Šití trvalo hodinu a veškeré vnitřní šití bylo bez umrtvení. Na vnější 2 stehy si vzali sprej na umrtvení. O miminku mi za tu dobu řekli jen, že ho vezmou zahřát. Když to konečně skončilo, cítila jsem se jako zneužitá, jako věc bez citů, co z ní vyndali dítě. Snažila jsem se ty pocity potlačit, abych mohla fungovat pro moje miminko. Uklidňovalo mě to, že manžel šel potom za malým.

Druhý den jsme šli s mužem na neonatologii, poprvé jsem si mohla pořádně prohlédnout syna. Leželo tam nádherné miminko a já necítila nic, přišlo mi jako cizí dítě, bylo mi z toho strašně a cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Hodně jsem si kvůli tomu všemu pobrečela. U syna se ještě manžel zmínil, že chtěli podepsat nějaké papíry, odmítl je den předtím podepsat paní primářce, protože se ze strachu o dítě, nedokázal soustředit na čtení. Setra nám sdělila, že papíry jsou podepsané. Když to přinesla tak na papíře byl podepsaný manžel, ale nebyl to jeho podpis. Mrzí mě, že jsem si to tenkrát nevyfotila, ale nechtěli jsme dělat zle. Pak už na neonatologii probíhalo vše více méně dobře. Sestřičky, které se o miminka starají, jsou naprosto úžasné, byla tam i skvělá paní laktační poradkyně i doktorky moc fajn. To jsou lidé na svém místě. Krásně se o miminka starají i na rodiče jsou moc hodní. Co se týká lékařské péče, až na pár detailů si nemůžu stěžovat, ale po stránce psychické si odnáším velké šrámy.